vzpomínky... rozloučení.

Už když jsme byli u babičky a dědu naposledy, něco nám napovídalo, že se to blíží.

25. 5. 2024 jsme tam jeli znovu. Ano, patří to k životu, krásných 89 let. 

Prožila jsem tady dva roky svého "malého" života. Začla tady má "víra" - ministrantování v kostele, "poznávání Boha", roky a roky pomoci, opravdové dřiny na poli, na vlečce, na huře,.... ale také dětské hodně "vesnické" vzpomínky, kdy jsme s dědou chodili na točenou sodovku s pivem nebo v neděli jezdili na poutě a já s čerstvým řidičákem musela řídit jeho nové auto. Tohle člověk nezapomíná.

Cesta přes uzavírky nás navedla přes malebné krásné zakoutí přírody (přes Sloup, Horní Štěpánov). Když se vycházelo z kostela, začly hromy, blesky, déšt... To vše k tomu patří, ... i to, že se člověk zas znovu, trochu, na chvíli sblíží.  

Proletělo to nějak kolem mě, ale "dědo, vzpomínáme!"