Netušila jsem, že máme u nás trojmezí, kde se dá vidět tolik zajímavých míst.
Letošní dovolenou jsme naplánovali za trojmezí do Hrádku nad Nisou. I když jsem ubytování vybírala s předstihem, nebylo vůbec jednoduché něco najít. Kačka si vybírala hlavně podle bazénu a dnes už vím, že i když to bylo trochu na úkor jiných věcí, nebyla to špatná volba. Penzion Sona, v blízkosti centra, mělo další výhodu.
Malý penzion Sona musel být před dvaceti lety opravdu perlou. Mít postel jako velké letiště a ještě s rádiem – to už se dnes jen tak nevidí :-). My holky už jsme trochu rozmazlené, ale zároveň vím, že se dá bydlet i mnohem hůř. Tady je čisto, všechno je sice jednodušší, bez přepychu, ale pokoj je prostorný – s malou kuchyňkou, obýváčkem a vlastním sociálním zařízením.
Bazén má překvapivě stahovací střechu, takže když se nám s příjezdem počasí ochladilo, bazénu to vůbec nevadilo. Trochu nás mrzí jezero Kristýna (rarita, díky které sem lidi jezdí. "Jedete sem kvůli Kristýně, ne? :-)), ale třeba se počasí teplotně umoudří.
Při cestě sem jsme přemýšleli o Sněžce, na které jsme zatím nikdy nebyli, ale nakonec jsme zvolili něco trochu lépe zvládnutelného – Hruboskalsko. A musím říct, že na takové krásy jsem už skoro zapomněla.
Pondělí 20. 7.
Odjezd před 10. hodinou. Příjezd do lázní Sedmihorky – trasa po zelené (Osudová stezka), dále modrá naučná stezka Hruboskalsko, červená přes arboretum Bukovina, vyhlídky a zpět po modré. Celkem přibližně 8 km.
Byla to nádherná procházka mezi skalami, výhledy a přírodou.
Spousta vyhlídek:
 |
| naštěstí tam nebyla propast |
Úterý 21. 7.
Vyrazili jsme na kole přímo z místa bydliště – čekalo nás naše malé putování trojmezím.
Trasa: hrad Grabštejn – Scholzeho větrný mlýn – pohled na uhelné doly v Polsku – Žitava (Německo) – jezera Olbersdorfer See – jezero Kristýna. Celkem přibližně 35 km.
Na hradě Grabštejn jsme absolvovali okruh II – sklepení, kapli sv. Barbory a věž. Zaujala mě zajímavost, kterou jsem si odnesla: evangelíci mají kazatelnu vpravo, zatímco katolíci vlevo.
Pohraničí na člověka často dýchne svou historií – někde je vidět chudoba, zpustošení a zapomenutá místa. To jsme vnímali při projíždění vesničkami v Polsku. Jakmile jsme ale přejeli do Německa, rozdíl byl okamžitý – vše upravené, opečovávané, jako ze škatulky.
A hádejte, kde se nám líbilo víc? 😊
Přestože Německo bylo krásně upravené, zjistili jsme, že nás to táhne zpátky. Z Německa jsme nakonec odjížděli docela rychle.
 |
| zvon smíření |
 |
| uhelné doly |
 |
| tady mají panenku |
 |
| katolický |
 |
| protestanský |
Středa 22. 7. – cesta do Polska: pohádkový hrad Czocha a návrat do neznámého raného středověku
Ve středu jsme se vydali autem do Polska. Naším prvním cílem byl hrad Czocha – místo, kde se spojuje hrad, zámek i hotel v jednom. Zakoupili jsme si vstupenku pouze na nádvoří, ale i tak to byl krásný zážitek. Hrad na nás působil opravdu pohádkově. Poté jsme zamířili k přehradě s vodní elektrárnou.
Cestou jsme si všimli jedné zajímavosti, která nás zaujala – v Polsku jsou velmi často schránky umístěné pohromadě na jednom místě. Je to úplně jiný způsob než například ve Švédsku, kde má každý byt svou schránku přímo u dveří. Takové drobnosti člověku často ukážou, jak rozdílně mohou vypadat běžné věci v různých zemích.
Největším překvapením celého dne pro nás ale byl Archeoskanzen Curia Vitkov – raně středověké šlechtické sídlo z 12. století.
To co jsme našli, nás opravdu nadchlo. Ocitli jsme se uprostřed přírody, téměř na konci světa. Když jsme posledních několik minut jeli nekonečnou úzkou cestou mezi kopci, loukami a pasoucími se kravami, manžel prohlásil: „To už snad jedeme na konec světa.“ A pak se najednou před námi objevilo malé parkoviště, cestička vedoucí ke dvoru – a člověk jako by prošel branou do jiného času.
Tento skanzen se už asi 30 let buduje vlastními silami jedné rodiny a za pomoci dobrovolníků. Jde o místo, které pomalu roste, vzniká s láskou a obrovskou pečlivostí. Každý detail má svůj význam a je na něm vidět práce a nadšení lidí, kteří mu věnují svůj čas. Hned po příchodu jsme dostali krásný, stručný a přitom velmi poutavý výklad. Takový, po kterém člověk neodchází jen s fotografiemi, ale skutečně s pocitem, že se něco dozvěděl a pochopil.
Raně středověké šlechtické dvory nebyly jen obytnými sídly, ale také soběstačnými hospodářskými centry. Soustřeďovaly odvody, služby a povinnosti obyvatel panství. Šlechtic zde uplatňoval svou vrchnostenskou moc, ale zároveň měl své lidi chránit.
Prošli jsme palác, hospodářské budovy i malé chaloupky. Viděli jsme políčka, kde se pěstuje například vysoké žito nebo len – a právě jeho zpracování je přesně popsáno v pohádce o Krtečkovi a jeho kalhotkách :-).
Na závěr jsme se dozvěděli, že se chystá jedna z posledních velkých staveb celého skanzenu – kostel. Takže už teď víme, že se sem máme někdy v budoucnu vrátit a podívat se, jak se toto krásné místo zase posunulo dál.
Bylo to místo, kde se historie neukazuje jen za sklem muzea, ale kde ji člověk může téměř cítit kolem sebe. Možná právě proto na mě tento skanzen zapůsobil tolik – nebyl přeplněný, nebyl okázalý, ale měl duši. Tohle bylo velkým zážitkem dnešního dne.
POLSKO
 |
| jak vypadal předchůdce našich nynějších kachlí |
 |
| černá kuchyně |
 |
| přírodní vlna |
 |
| přeslice a kolovrat |
 |
| políčka |
Čtvrtek nás přivítal deštěm a chladným počasím, a tak jsme program přizpůsobili tomu, co se dá podniknout i pod střechou.
Vyrazili jsme na hrad a zámek Frýdlant. Zaujalo nás, že toto sídlo nebylo nikdy vypleněno ani vybydleno, a díky tomu se zde dochovalo neuvěřitelné množství původního vybavení. Na mě to působitlo, že všude bylo všeho moc. Zajímavostí je, že Frýdlant patří k nejstarším hradním muzeím ve střední Evropě. První prohlídky se zde konaly už na začátku 19. století. Nějak to tak vyšlo, že jsme si vybrali prohlídkový okruh Kastelánské křídlo – mimo jiné i proto, že měl být nejkratší. 😊
Po návštěvě Frýdlantu jsme se zastavili na poutním místě v Hejnicích. Den jsme pak zakončili v Liberci, kde si dcera konečně splnila své velké přání a zašla do kina na Vaianu.
Pátek 24. 7.
Páteční výlet patřil historickému parnímu vláčku ze Zittau (Žitavy) do Oybinu. Čekala nás návštěva kláštera a hradu Oybin – místa, které člověk může navštívit klidně několikrát a vůbec to neomrzí.
Moje znalosti němčiny jsou sice zakopané někde hluboko 😊 (a boj s angličtinou nebu ani zmiňovat :-(), ale místní lidé většinou hned pochopí, o co se snažím, a ochotně nám vyjdou vstříc, i když na ně mluvím takovou němčino-angličtinou. Potěšilo mě také zjištění, že nejsme zdaleka jediní turisté, kteří na tom s jazyky nejsou úplně nejlépe. 😊
Příjemným překvapením bylo, že na většině navštívených míst mají děti do 14 let vstup zdarma.
Hrad s klášterem Oybin jsme si opravdu užili. Tohle místo má zvláštní sílu – nádhernou přírodu, prostor, klid a úžasnou atmosféru. Přestože patří mezi oblíbené památky, nepůsobí přeplněně a člověk si tu může vychutnat ticho i krásné výhledy.
Nakonec přišel ještě neplánovaný nápad vyrazit na žitavské skály. Popravdě to bylo trochu na sílu, nechybělo malé nedorozumění ani trocha stresu. Měli jsme jen hodinu a půl, ale i tak jsme zvládli vystoupat ke skalnímu útvaru Papagei. Cesta nahoru nám dala zabrat, zato dolů jsme byli zpátky za dvacet minut 😊. A parní vláček jsme samozřejmě stihli.
Po návratu do Žitavy jsme navštívili Velké postní plátno z roku 1472. Prostřednictvím 90 výjevů vypráví biblický příběh od stvoření světa až po Poslední soud. Se šířkou 6,8 metru a výškou 8,2 metru patří mezi největší a nejstarší dochovaná postní plátna na světě. Poté jsme vystoupali na věž kostela sv. Jana (Johanniskirche), jedné z dominant města. Na vyhlídku vede více než 250 schodů. Nejprve jsme stoupali po širokých kamenných schodech, které postupně vystřídaly stále užší a strmější dřevěné schody, až člověk měl pocit, že leze spíš po žebřících než po schodišti. 😊 Nahoře nás čekal krásný výhled na Žitavu i okolní krajinu. Vyhlídkový ochoz je ale mírně zkosený, takže kdo trpí závratěmi, nemusí se tam cítit úplně jistě. Věž je vysoká přibližně 60 metrů a patří k nejlepším vyhlídkovým místům ve městě. Když jsme ještě vešli do kostela, hned jsme poznali, že se jedná o evangelický kostel (kazatelna vpravo mi to jen utvrdila :-).
Nakonec jsme si prohlédli květinové hodiny a jen tak se prošli historickým centrem. Bylo to krásné a klidné doznění opravdu výživného dne.
 |
| svačina přímo u kláštera... krásné |
 |
| jenom nespadnout .... |
Zpátky jsme jeli na vláčku venku.... vítr a saze všude... ale bylo krásné. 
 |
| kostel, kde je uloženo největší postní plátno |
 |
| na věž |
 |
| květinové hodiny se zvonkohrou |
 |
| vodárenská věž |
Sobota 25. 7.
V sobotu jsme se vydali na kole. Naplánovali jsme si okruh přes Popovu skálu, Vranní skály a Kryštofovo údolí.
Celá trasa měla přibližně 40 kilometrů. Cestu nám ale trochu zkomplikovala uzavírka – do Údolska totiž přijela pouť. 😊 Trasa se nám měnila doslova před očima, takže jsme chvílemi dost improvizovali.
První třetina byla opravdu náročná. Velké výškové rozdíly, obtížný terén a místy spíš lezení po skalách než jízda na kole. Často také nebylo vůbec jednoduché najít správnou cestu na vrchol skal, takže jsme chvílemi přemýšleli, kudy vlastně pokračovat. Několikrát jsme vystoupali na vyhlídky vysoko nad okolní krajinu a já jsem si zase o kousek posunula hranici toho, co zvládnu navzdory závratím. Manžel s dcerou mezitím s nadšením prozkoumávali každou skálu, kam se dalo vylézt, zatímco já jsem se kolikrát raději otočila a dívala se jinam. 😊
Když jsme z vyhlídky na Popově skále zahlédli v dálce Havranní skály, říkali jsme si: „Ještě že tam nejedeme.“ Už z dálky vypadaly zasazené do strmého svahu a vůbec nelákaly k dalšímu výšlapu. O to větší bylo naše překvapení, když jsme dorazili k našemu druhému cíli a zjistili, že Vranním skalám se také říká Havranní skály. Jen jsme se tomu pobaveně usmáli. 😊
Od Kryštofova údolí už to bylo jako za odměnu. Dlouhé sjezdy, cesta podél říčky a nádherná krajina. Přesně ten typ cyklistiky, který si člověk po náročném začátku opravdu vychutná.
 |
| a následně zpracované |
 |
| Bílý kostel |
Neděle 26. 7.
Neděle už byla mnohem klidnější – a přesně takovou jsme ji po předchozích dnech potřebovali.
Ráno jsme byli na mši svaté v Hrádku nad Nisou a odpoledne jsme vyrazili k jezeru Kristýna. Využili jsme kola a s paddleboardem na zádech jsme se vydali k vodě. Platilo se úplně za všechno, ale voda byla krásně čistá a pro paddleboard jako stvořená.
Cestou jsme se ještě zastavili na Trojmezí a pak už zamířili zpátky do penzionu. Tam jsem si znovu užila bazén, který jsem si za celý týden doslova zamilovala. Měl příjemných 26 °C, nebyl přehnaně chlorovaný a večerní koupání se pro mě stalo malým každodenním rituálem. A to je co říct, protože voda rozhodně nepatří mezi moje nejoblíbenější živly. 😊 Po koupání jsem si sedla s knížkou, nechala se usušit večerním vzduchem a užívala si ten klid. Byl to ten nejhezčí způsob, jak zakončit každý den dovolené.
 |
| jede se na Kristýnu |
Večerní relax - s knížkou a bazénem
Pondělní program se měnil doslova z hodiny na hodinu. Předpověď slibovala déšť, ale nakonec nám počasí přálo mnohem víc, než jsme čekali. A když už se přece jen spustil déšť, stihli jsme se schovat v přístřešku a počkat, až přejde.
Zaparkovali jsme na parkovišti Kammloch a odtud vyrazili pěšky k vyhlídkám Lübischohe a Mönchskanzel. Cestou jsme obdivovali krásné skalní útvary – Waldtorwächter, Elefantenkopf a Kelchsteinwächter. Žitavské hory opět ukázaly, jak pestrá a zajímavá krajina se skrývá jen kousek za hranicemi. Poté jsme se vrátili zpět k parkovišti a pokračovali na Hochwald s jeho vyhlídkovou věží. Výhledy odtud byly krásnou odměnou za celé putování. Oběd na horské chatě jsme nakonec vynechali. Prostředí na nás nepůsobilo příjemně – i když terasa už byla na české straně :-).
Den jsme zakončili v Liberci návštěvou iQLANDIE, která byla příjemným zakončením našeho putování.
 |
| déšt |
 |
| Monchskanzel |
 |
| slon jak vyšitý |
 |
| Waldtorwachter |
 |
| něco ulítlího Kelchsteinwachter |
 |
| ohnivé tornádo |
 |
| originální socha sv. Anny |
 |
| kostel Tří králů a kaple sv. Anny |
 |
| Kateřiny |
Žádné komentáře:
Okomentovat